Všeobecná nespokojenost a krize v katolické církvi začátkem 15. století, které vedly po upálení Jana Husa v Kostnici k nepokojům a poté k povstání v Čechách, se projevily také v našem městě. Všechny pokusy římsko-katolické církve a německého krále „kacířské" Čechy vojensky porazit skončily neúspěchem. Po třetí křížové výpravě proti Čechům přešli husité do ofenzívy. Přenesli válku na území útočníka. Během svých „rejs" (spanilých jízd) sledovali husité i jiné cíle, jako například hledání případných spojenců proti papeži. Zároveň se chtěli také zásobit válečnou kořistí. Po porážce u Domažlic roku 1431 byl německý král konečně donucen k vyjednávání s husity. V Basileji zasedal nový koncil. Na ten chtěli husité vyvinout nátlak, a proto podnikli roku 1432 polní tažení proti Braniborské marce. Část jejich vojska se přiblížila k Bernau. Co se od 23. do 27. dubna 1432 přesně stalo, se na základě dochovaných zdrojů nedá říci. Jisté je, že do města se husité nedostali.
Dnes se již s jistotou nedá určit, jak velká byla tehdy bojová síla husitů a jakou silou obyvatelé Bernau své město bránili. Kde takové informace chybí, otevírá se volné pole k vytváření spekulací a legend. A této situace bylo v Bernau bohatě využito. Již v roce 1892 si stěžuje Dr. Görlitzer na množství nesmyslů, které popisují a vyprávějí o bitvě husitů u Bernau. Slaví se snad bitva, která se vůbec nekonala? Možné to je, neboť k velké, otevřené a vše rozhodující bitvě nakonec nedošlo. Malý oddíl husitů (cca 1 000 až 1 500 bojovníků) se rozhodl vzít Bernau útokem, což se jim zřejmě nepodařilo. Na opravdové obléhání města chyběl čas a dostatečné množství vojska. Bez těžkých zbraní a s minimální bojovou silou bylo prolomení opevněného systému Bernau možné jen s velkým štěstím. A to husité neměli. Obyvatelé Bernau, posíleni četnými uprchlíky z okolí, byli chráněni pevnými hradbami. Bránili své domy a rodiny. Jejich bojová morálka byla již z toho důvodu velmi vysoká. V této situaci bylo i husitům zcela zřejmé, že u Bernau není možné zvítězit, a proto se rozhodli odtáhnout. Zda se obyvatelé Bernau rozhodli je pronásledovat, je sporné. Obyvatelé Bernau byli po odchodu husitů jistě oprávněně velmi šťastni, že nepadli do rukou nepřátel. Ničení, rabování, vypalování a vyvražďování patřilo tehdy k běžnému vedení boje. Proto je zcela pochopitelné, že lidé děkovali Bohu, když toho všeho zůstali ušetřeni, a navíc byli hrdi, že se jim samým podařilo nebezpečí odvrátit.
Událost začala být oslavována. Způsob oslav se přes dlouhá léta měnil, byla to např. děkovná procesí, lidové slavnosti nebo slavnostní hry. Slavnosti v Bernau se nevyhnuly propagandistickému využití pro cíle denní politiky. Dlouhé mezery v tradici, podmíněné nedostatkem peněz, válkou a změněnými politickými poměry, způsobily, že slavnost v Bernau málem upadla v zapomnění. Až v roce 1992 obnovili obyvatelé Bernau tuto svou téměř zapomenutou tradici. Tisíce návštěvníků se mohou od té doby seznámit s oživenou historií a zažít s celou rodinou mnoho zajímavého.
